Království Answer-první kapitola
12. 9. 2007
Kapitola:1-Úvod
Ticho...jen ticho...to hrozivé...a...nepředstavitelné.Žádný hlas a ani žádný zvuk...les jakoby napovídal,že se něco blíží...něco hrozivé a odporné...
Stíny stromů dopadají na zem a varují každého...kdo se jen přiblíží.Vánek se jemně pohupuje a ovzduší je nasáklé strachem.Sluneční paprsky se přes husté koruny stromů nedostávají na povrch země a okolí je zabaleno černou tmou.Okraje větví jsou rozedrané i s kmeny a kůrou.
Na vrcholku borovice se tyčí ptačí hnízdo...prázdné...bez života...a vedle něj stín...mužský.Skrčený a pln strachu.Oddechuje pomalu a nejistě.Ví,že je v nebezpečí a nikdo mu nepomůže...je sám.
Čekal tu dobrých pár hodin a měl k tomu své důvody.Věděl,že teď tu musí čekat jinak ho najdou...oni.
Začal vát větřík a muž se otřepal.Byl tu už skoro půl dne ale stále vyčkával.Nenechal se odradit a potichu naslouchal...někoho...nebo něco...
Začala se ochladňovat...ale ne z počasí...z někoho...
Muž pomalu dýchal a snažil se zachitit nějaký pohyb...jakoby doufal,že se někdo objeví...
A pak se náhle chytl za pas.Na jeho obličeji se zhmotnil úsměv...
Úsměv,který naznačil,že se něco stalo...něco dobrého...
Už se chystal slézt ale něco ho vyrušilo...otočil se...tam v křoví...něco slyšel...ale nezdálo se mu to?
A pak znova...krátké...a tiché...šustění.Pootočil hlavu a napřímil se.
Křup,křup!.Ne tohle se mu nezdálo.
S obratem skočil na přední větev a naslouchal...netrpělivě ale jistě.
A pak to uviděl...tam dole...v křoví...mohutný stín........
Zpomalil se mu dech a začal cítit mravenčení v zátylku.Stín se otočil směrem k němu....upřel na něj své oči.Z toho pohledu mu naskočila husí kůže.
Hlava mu skoro explodovala a vyrazily mu kapičky potu...čím déle se na něj díval tím víc slábl...nemohl se hýbat...necítil ruce a ani nohy...oči se už nedokázaly odvrátit...nevydrží to...každá sekunda mu byla drahá...ještě chvíly...a ten nápor...co ho ničil...ho zabije...cítil to...v každém kousku svýho těla...oči mu slábly...zavíraly se...už nic neviděl...jen tmu...cítil lítost ale ne protože umíral...měl poslání a zklamal...přitom byl tak blízko...mohl je všechny zachránit ale zklamal...teď už ale ne...je konec a měl to tušit...jeho chyba...uslyšel křupnutí větve a padal...dolů...na zem...a pak...jen ticho...to hrozivé ticho......
Ticho...jen ticho...to hrozivé...a...nepředstavitelné.Žádný hlas a ani žádný zvuk...les jakoby napovídal,že se něco blíží...něco hrozivé a odporné...
Stíny stromů dopadají na zem a varují každého...kdo se jen přiblíží.Vánek se jemně pohupuje a ovzduší je nasáklé strachem.Sluneční paprsky se přes husté koruny stromů nedostávají na povrch země a okolí je zabaleno černou tmou.Okraje větví jsou rozedrané i s kmeny a kůrou.
Na vrcholku borovice se tyčí ptačí hnízdo...prázdné...bez života...a vedle něj stín...mužský.Skrčený a pln strachu.Oddechuje pomalu a nejistě.Ví,že je v nebezpečí a nikdo mu nepomůže...je sám.
Čekal tu dobrých pár hodin a měl k tomu své důvody.Věděl,že teď tu musí čekat jinak ho najdou...oni.
Začal vát větřík a muž se otřepal.Byl tu už skoro půl dne ale stále vyčkával.Nenechal se odradit a potichu naslouchal...někoho...nebo něco...
Začala se ochladňovat...ale ne z počasí...z někoho...
Muž pomalu dýchal a snažil se zachitit nějaký pohyb...jakoby doufal,že se někdo objeví...
A pak se náhle chytl za pas.Na jeho obličeji se zhmotnil úsměv...
Úsměv,který naznačil,že se něco stalo...něco dobrého...
Už se chystal slézt ale něco ho vyrušilo...otočil se...tam v křoví...něco slyšel...ale nezdálo se mu to?
A pak znova...krátké...a tiché...šustění.Pootočil hlavu a napřímil se.
Křup,křup!.Ne tohle se mu nezdálo.
S obratem skočil na přední větev a naslouchal...netrpělivě ale jistě.
A pak to uviděl...tam dole...v křoví...mohutný stín........
Zpomalil se mu dech a začal cítit mravenčení v zátylku.Stín se otočil směrem k němu....upřel na něj své oči.Z toho pohledu mu naskočila husí kůže.
Hlava mu skoro explodovala a vyrazily mu kapičky potu...čím déle se na něj díval tím víc slábl...nemohl se hýbat...necítil ruce a ani nohy...oči se už nedokázaly odvrátit...nevydrží to...každá sekunda mu byla drahá...ještě chvíly...a ten nápor...co ho ničil...ho zabije...cítil to...v každém kousku svýho těla...oči mu slábly...zavíraly se...už nic neviděl...jen tmu...cítil lítost ale ne protože umíral...měl poslání a zklamal...přitom byl tak blízko...mohl je všechny zachránit ale zklamal...teď už ale ne...je konec a měl to tušit...jeho chyba...uslyšel křupnutí větve a padal...dolů...na zem...a pak...jen ticho...to hrozivé ticho......
Komentáře
Přehled komentářů
OOOOOOOOOOOOOOOOOO"ŮXXXXXXXXXXXXXXXZZZZZZZZZ
hm hm
(bob.545, 6. 10. 2007 21:46)jde to jde to kubíčku( my jsme kamarádi). jako začátek je to prostě super
OOOOOOOOO
(Daer, 17. 5. 2008 18:44)